Na tomto místě připomínáme příběhy některých vojáků z Rataj v první světové válce. I na jejich osudech je patrné, jak děsivá je jakákoliv válka.

František   Lébl :   Domovské   právo   dle   rakousko-uherských   zákonů   měl   v   domě,   kde   se   v   Ratajích   dodnes   říká   “u Horáčků”   (č.p.   38).      Zřejmě   byl   prvním   padlým ,   který   měl   vazby   na   Rataje.   Narodil   se   v   roce   1886   a   ve   svých cca 28 letech zemřel jako voják 102. benešovského pluku dne 22. srpna 1914 na srbské frontě u Zubače .

Antonín   Vošický :   Narodil   se   v   Ratajích   v   domě   č.p.   47,   který   zakoupil   jeho   otec   František,   původem   z   Dubějovic č.p.   10.   Před   započetím   první   světové   války   se   stihl   oženit   v   roce   1911   s   Marií   Bezovou   z   Rataj   č.p.   1.   V   manželství se    postupně    narodily    tři    děti.    Byl    aktivní    v    rodicím    se    hasičském    hnutí    v    Ratajích.    Stal    se    jeho    trubačem. Narukoval   v   první   mobilizační   vlně   a   zúčastnil   se   prvních   bitev   na   srbské   frontě   na   řece   Drině.   Na   frontě   utrpěl   ve svých   33   letech   zranění   břicha.   Byl   odsunut   do   zázemí   ve   městě   Vinkovci   ve   Slavonii.   Zraněním   podlehl   10.   září 1914   a   druhého   dne   byl   uložen   do   hrobu   č.   12   při   místní   vojenské   nemocnici.   Podle   ratajské   hasičské   kroniky zpráva   o   jeho   úmrtí   doputovala   do   Rataj   už   18.   září.   I   když   se   narodil   v   Ratajích,   domovské   právo   si   stále   držel   v rodišti   jeho   otce   a   děda   v   Dubějovicích   č.p.   10.   Nebylo   jeho   vinou,   že   v   důsledku   předčasného   úmrtí   nastaly   těžké časy   pro   první   ratajskou   válečnou   vdovu   a   tři   malé   sirotky   (nejstarší   dcera   měla   3   roky).      Antonín   byl,   na   rozdíl od   mnohých   jiných,      alespoň   natolik   prozíravý,   že   před   odjezdem   do   války   stihl   uspořádat   poměry   svých   blízkých pro případ smrti sepsáním závěti. Sloužil u 102. pěšího pluku, padl v rámci 28. zeměbraneckého pluku z Písku.

PADLÍ

Alois   Psíka :   Pokud   máme   spoléhat   na   rakousko-uherské   úřední   záznamy,   narodil   se   v   roce   1890   v   obci   Cítoliby (dnešní   okres   Louny).   Přesto   měl   domovské   právo   v   Ratajích,   kde   žili   nositelé   stejného   příjmení   a   patrně   tedy   i příbuzní.      V   rakousko-uherské   armádě   to   dotáhl   na   hodnost   četaře,   čímž   se   odlišoval   od   většiny   odvedenců   z Rataj. Padl jako voják 102. benešovského pluku na srbské frontě , a to patrně již někdy v září 1914 ve věku 24 let.

Rudolf   Balík :   Je   dalším   rodákem   z   Rataj   (28.3.1892   v   č.p.   44),   jehož   život   ve   22   letech   předčasně   vyhasl   v   první světové   válce.   Na   rozdíl   od   ostatních   mladých   ratajských   mužů,   kteří   sloužili   u   domácího   102.   benešovského pěšího   pluku   či   případně   u   28.   zeměbraneckého   pěšího   pluku   (z   Písku,   neplést   s   28.   pěším   plukem   z   Prahy),      ho vypuknutí   světového   konfliktu   zastihlo   v   době   povinné   vojenské   služby.      Působil   zřejmě   jako   střelec   v   rámci pevnostního   vojska   v   nikdy   nedobyté   pevnosti   Přemyšl   v   rakouské   Haliči.   Dle   rakouských   záznamů   (Nachrichten über   Verwundete   und   Kranke   ausgegeben)   zahynul   na   následky   zranění   v   pevnostní   nemocnici   číslo   8   a   byl pohřben   na   katolickém   hřbitově,   hrob   číslo   656.   První   obležení   pevnosti   začalo   17.   září   1914,   podílelo   se   na   něm zhruba   92   tisíc   ruských   vojáků.   Rusové   bezúspěšně   útočili   až   do   10.   října,   přičemž   bylo   zabito   10   -   20   tisíc   ruských a   4   tisíce   rakousko-uherských   vojáků.   Jednou   z   těchto   obětí   byl   patrně   i   zmíněný   Rudolf.   K   druhému   obležení došlo   od   5.listopadu   1914.      Pevnost   se   ruské   armádě   dobýt   nepodařilo,   ovšem   posádka   čítající   110   tisíc   mužů   se byla nucena 22. března 1915 vzdát, protože se ocitla hluboko v týlu nepřítele a došly jí zásoby, zejména potravin.

Rudolf Balík