RATAJŠTÍ MUŽI V PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE

Ratajší padlí uvedení na památníku v Ratajích

Václav Štěpánek 26 let zemřel v zajetí, srbská fronta Narodil   se   v   Ratajích   č.p.   40      dne   21.1.1889   jako   syn   Františka   Stěpánka.      Narukoval   k   102.   pěšímu   pluku   do Benešova.   Dle   rakouských   vojenských   úředních   záznamů      byl   ještě      v      roce      1914,      tedy      v   jeho         25         letech,         na        srbské         frontě         zajat         oblasti         města         Niš.         Spoléhat         se         v         tu         dobu         na   slovanskou      vzájemnost      Čechů      a      Srbů     nebylo      v      mnohých      případech      možné,      protože      srbští      obránci      považovali   každého      rakouského      vojáka      za     agresora      bez      ohledu      na      národnost.      Detailní   Václavovy   osudy      nejsou      známé      a      je   možné,      že      se      zúčastnil     strastiplného      ústupu       srbské      armády      a      jejích      zajatců      přes      Albánii      na      ostrov      Korfu.      V   každém      případě      se      ze     zajetí      domů      již      nevrátil.            Jeho      snoubenka      Antonie   Hejná   na   něj   čekala   marně   a   16.      listopadu      1920      se   provdala     za ovdovělého  Karla  Holejšovského  z Miřetic. Válku přežil Antonínův bratr František.

Antonín Vošický 33 let zemřel na následky zranění, srbská fronta Narodil   se   v   Ratajích   č.p.   47   dne   22.7.1881   jako   syn   Františka   Vošického   z   Dubějovic   10   a   jeho   manželky   Anny rozené   Kopecké   z   Kladrub   7.   Patřil   k   zakladatelům   hasičského   sboru   v   roce   1911   a   také   byl   jeho   trubačem.   Ve stejném   roce   se   oženil   s   Marií   Bezovou   z   Rataj   1.   V   manželství   se   jim   narodily   tři   děti   -   Františka   (1911),   Josef (1912),   Antonín   (1914).   Podle   pamětní   knihy   ratajských   hasičů   rukoval   již   26.7.   1914.   V   sestavě   LIR   28   v   rámci 21.zeměbranecké   pěší   divize   mířil   vlakem   přes   Bosnu,   kde   sloužil   v   roce   1908,   na   srbskou   frontu.   Zúčastnil   se první   rakousko-uherské   ofenzívy   proti   Srbsku.   Útok   jeho   bojové   jednotky   byl   zahájen   překročením   řeky   Driny   14. srpna   1914   a   stoupáním   v   pohoří   Cer.      LIR   28   na   svém   úseku   čelil   nejtvrdšímu   protiútoku   Srbů,   zejména   ráno   16. srpna,    a    utrpěl    obrovské    ztráty.        Antonín    v    těchto    bojích    utrpěl    střelné    zranění    do    břicha    a    byl    úspěšně transportován   až   do   téměř   sto   kilometrů   vzdálené   vojenské   nemocnice   ve   Vinkovci   (Slavonie)   na   území   Rakousko- Uherska,     což     samo     o     sobě     bylo     možno     považovat     za     zázrak.     Zde     však     následkům     zranění     podlehl.       Nejpravděpodobnější   příčinou   byla,   jako   u   mnohých   jiných,   otrava   vzniklá   v   zanícené   ráně   (antibiotika   ještě nebyla).   Jako   u   jednoho   z   mála   ratajských   vojáků   je   známo,   kdy   a   kde   byl   pohřben.   Stalo   se   tak   10.   září   1914   na půdě   katolického   hřbitova   ve   Vinkovci   (hrob   č.   12).   Dle   pamětní   knihy   ratajských   hasičů   zpráva   o   jeho   úmrtí doputovala   do   Rataj   již   18.   září   s   tím,   že   zemřel   10.   srpna   (což   je   nepravdivý   údaj   vzniklý   jen   zřejmě   chybou   v   psaní kroniky,   v   tu   dobu   se   LIR   28   ostatně   ani   ještě   nezapojil   do   bojové   akce).   Zůstali   po   něm   tři   sirotci.   Před   odchodem na   frontu   byl   natolik   prozíravý,   že   sepsal   závěť,   která   řešila   poměry   nezletilých   dětí   po   jeho   smrti.   Hospodářství odkázal   synovi   Josefovi.   Antonínův   o   dva   roky   starší   bratr   František   se   válce   vyhnul   tím,   že   v   roce   1907   odešel   do Ameriky a zůstal tam už natrvalo.

Antonín Vošický